Král Krysa - ukázka 1

Čangi sedělo jako perla na východním cípu ostrova Singapuru a hrálo duhovými barvami pod poklopem tropického nebe. Stálo na nízkém návrší obehnané pruhem zeleně, která se o kus dál vzdávala modrozelené barvě moře, moře až k nekonečnému obzoru.
Zblízka ztrácelo Čangi svou krásu a měnilo se v tom, čím opravdu bylo - v nelidské a odporné vězení. Bloky baráků obklopené vyprahlými dvorky, a ty na oplátku obehnané vysokou zdí.
Za zdí byly v budově věznice v několika poschodích nad sebou cely pro dva tisíce vězňů. Teď však na celách, na chodbách, v každém koutku a škvíře žilo asi osm tisíc mužů. Většinou Angličané a Australané a pár Novozélanďanů a Kanaďanů - zbytky spojeneckých armád z tažení na Dálném východě.
Tito muži byli zločinci. Dopustili se obrovského zločinu. Prohráli válku. A přežili to.
Dveře cel byly otevřené a dveře věznice byly otevřené a veliká brána proražená ve zdi byla otevřená. Muži mohli chodit sem a tam - skoro svobodně. Přesto zřetelně cítili svou uzavřenost, jakousi klaustrofobickou vůni.
Z brány vedla tarmaková cesta. Sto metrů na západ (...) běžela silnice vesele dál a nakonec se ztrácela ve velikém městě Singapuru. Pro zajatce však cesta na západ končila sto metrů od hlavní brány.
Směrem na východ cesta nejdříve sledovala zeď, pak se obracela na jih a opět sledovala zeď. Po obou jejích stranách stály dlouhé "baráky", jak se tu říkalo primitivním kůlnám. Byly jedna jako druhá šedesát kroků dlouhé se stěnami z apatu - ze spletených listů kokosové palmy, neuměle přibitých ke kůlům, a s doškovou střechou rovněž z palmových listů. Jedna plesnivá vrstva na druhé. Každý rok se přidávala nebo měla přidávat nová vrstva. Neboť došky trpěly sluncem a hmyzem a hnily a hroutily se. Každá kůlna měla díry, které byly dveřmi, a díry, které byly okny. Zakrývaly je dlouhé doškové závěsy na ochranu proti slunci a dešti. Kůlny stály na cementových podezdívkách, které je chránily před záplavami a hady a žábami a slimáky a hlemýždi, škorpiony, stonožkami, brouky, štěnicemi - před všemi druhy lezoucí a plazící se havěti.
V těchto kůlnách žili důstojníci.
Na jih a na východ od cesty byly čtyři řady betonových bungalovů, dvacet v každé řadě. V nich žili vyšší důstojníci - majoři, podplukovníci a plukovníci.
Pak se cesta obracela k západu, opět podél zdi, a míjela další skupinu kůlen z palmového listí. Zde byly ubytovány přebytky z věznice.
A v jedné z kůlen, menší než ostatní, žila skupina pětadvaceti amerických vojáků.
Tam, kde se cesta opět obracela k severu, byla část zeleninové zahrady. Její zbytek - hlavní zásobárna potravin pro celý tábor - ležel dále na severu, za cestou, proti bráně do věznice. Cesta vedla menší zahradou asi dvě stě metrů a končila před strážnicí.
Celý tento vyprahlý kus země, veliký asi kilometr krát kilometr, byl obehnán ostnatým drátem. Ten se dal lehko přestřihnout. Lehko se pod ním dalo podlézt. Hlídalo ho pár lidí. Žádné reflektory. Žádná kulometná hnízda. Ale když člověk prolezl ven - k čemu to bylo dobré? Domov kdesi za mořem, za nekonečnou spoustou vody nebo za nepřátelskou džunglí. Dostat se za ostnatý drát - to přinášelo neštěstí těm, kdo byli venku, i těm, kdo zůstali uvnitř.
Teď, v roce 1945, si Japonci už navykli ponechávat dozor nad zajateckým táborem zajatcům. Japonci vydávali rozkazy a zajatí důstojníci byli odpovědni za jejich dodržování. Když zajatci nedělali potíže, nedělal nikdo potíže jim. Žádost o potraviny - to byla potíž. Potíž byla, že zajatci žili.
Pro zajatce bylo Čangi víc než pouhý zajatecký tábor. Čangi bylo genezí, místem, kde se začínalo znovu od úplného začátku.
(str. 5-6)